O invazkách

Kde rostou?

Jednotlivé druhy mají různé nároky na stanoviště. Obecně se ale jedná o člověkem narušená místa (skládky, rumiště, staveniště, plochy ponechané ladem), okolí vodních toků (toky jsou vhodným prostředkem k jejich šíření), okraje silnic, či parky, kde měly zprvu často okrasnou funkci. Co se týká nároků na živiny, vodu a světlo jsou tyto rostliny velmi přizpůsobivé.

Kde se tu vzaly?

Většina mediálně známých invazních druhů k nám byla dovezena jako dekorativní či hospodářské rostliny, které postupem času zplaněly a dostaly se do volné přírody, kde se šíří (křídlatky, bolševník velkolepý, netýkavka žláznatá...). Jiné druhy jsou k nám zavlékány díky celosvětové přepravě zboží a osob, kdy se na naše území dostávají semena a rostliny z odlehlých částí světa jako nechtěné příměsi přepravovaných komodit především v zemědělství. Většina u nás se vyskytujících invazních druhů pochází z Asie nebo Severní Ameriky.

Proč bojovat proti invazním rostlinám?

Jak již bylo zmíněno dříve, největším problémem invazních druhů je jejich masivní šíření v krajině. Vesměs se jedná o statné rostliny tvořící husté, kompaktní porosty o desítkách, stovkách ale i tisících metrů čtverečních. Ty v případě osídlování volné krajiny vytlačují původní rostlinné druhy, které jsou konkurenčně slabší (drobnější, pomaleji rostoucí) čímž dochází k ochuzování naší původní květeny, tedy k poklesu biodiverzity. Některé, např. bolšebník velkolepý, obsahují toxické látky a jsou prudce jedovaté. Paradoxem je, že řada těchto druhů je poměrně značně estetických, ba dokonce hospodářsky využitelných (křídlatka, topinambur hlíznatý). V neposlední řadě jsou velkým a dosud opomíjeným negativem ekonomické ztráty související s náklady vynaloženými na jejich likvidaci, monitoring, studium, kontrolu, prevenci...