Naučná stezka na Svatém Kopečku

Naučná stezka v lesích kolem Svatého Kopečka vám slouží od roku 1996. Jejím posláním je upozornit na zajímavosti z historie a současnosti zdejšího kraje, přičemž se zvlášť věnuje místním lesům - zákonitostem jejich přirozeného fungování, lesnímu hospodaření i rostlinstvu a živočišstvu, které les tvoří a obývá. 

 Na trase dlouhé 7,1 km je rozmístěno celkem devět zastavení; úvodní a závěrečné zastavení jsou shodná, takže stezku můžete procházet v obou směrech. Při procházení lze s výhodou použít ostatní turisticky značené chodníky. Východisková a cílová stanoviště stezky – Svatý Kopeček a Radíkov – jsou pravidelně obsluhovány linkou MHD č. 11, odjíždějící od olomouckého hlavního vlakového nádraží. 

 O stezku samotnou koneckonců vůbec nejde. Pokud v svatokopeckých lesích příjemně strávíte část víkendu nebo všednodenní odpoledne, budeme rádi.

 
Zobrazit místo Naučná stezka Svatý Kopeček na větší mapě

KUDY STEZKA VEDE A CO VÁM CHCE UKÁZAT 

 Výchozím bodem je zastávka olomoucké MHD Svatý Kopeček – ZOO. 

 Zastavení první: Vstupní a závěrečná tabule

Seznámí vás s naučnou stezkou a územím, kterým prochází. Je tady mapka s vyznačením trasy a její výškový profil a stručný popis jednotlivých zastavení.

 Zastavení druhé: Lesy

Dříve byla většina lesů v oblasti Svatého Kopečka majetkem církve, dnes jsou to lesy státní. Původně listnaté a smíšené porosty - doubravy, jedliny a bučiny - byly z velké části přeměněny v nepřirozené, ale ekonomicky výhodné smrkové kultury. Jejich bylinný podrost je chudý, neboť v hustém stínu smrkových korun a v půdě okyselené jehličnatým opadem dokáže přežít jen málo druhů rostlin. Bohatší je výskyt hub.

 Zastavení třetí: Lesní  světlina

Les je významnou součástí naší krajiny – pokrývá 33% plochy území České republiky. Člověku je zdrojem dřeva, ale slouží mu i jinak: zpomaluje odtok vody z krajiny, napomáhá tvorbě půdy a chrání ji před erozí. Dokonce i lesní ticho, vzduch provoněný pryskyřicí a hojnost lesních plodů jsou nám k užitku. Blízko zastavení můžete vidět několik mravenišť  lesních mravenců rodu Formica.

Zastavení čtvrté: Kartouzka

Místo je spojeno s působením mnišského řádu kartuziánů, založeného sv. Brunonem roku 1084 v La Chartreuse ve Francii. V českých zemích se tento řád rozšířil ve 14. století.  Zdejší klášter začal být budován roku 1388 a rok nato zde již žili mniši. V roce 1421 byla kartuzie přepadena husity a po vydání Olomoučanům ji tito rozbořili. Archeologický průzkum v sedmdesátých letech přinesl řadu zajímavých objevů. Mimo jiné obohatil naše znalosti o bojové technice husitského období.

 Zastavení páté: Jedlobučina

Stinné severní svahy hlubokého údolí Dolanského potoka jsou jedním z nemnoha míst v okolí, kde se zachoval les v téměř přirozené druhové skladbě. Vlhká a chladná poloha vyhovuje bukům a jedlím, kamenitá půda javorům klenům. Přimíšeny jsou nepůvodní jehličnany - smrky a modříny. Rezavě hnědý šustivý koberec na povrchu půdy je pro bukové lesy typický – bukové listí se totiž rozkládá jen pomalu. Když je mokro, můžete tu potkat vzácného obojživelníka mloka skvrnitého. Jeho larvy žijí v čistých tekoucích vodách. V dutinách zdejších starých buků hnízdí holub doupňák.

 Zastavení šesté:  Kulturní krajina

Krajina Nízkého Jeseníku je zvlněná náhorní rovina, rozčleněná hlubokými údolími potoků a řek a strmými zlomovými svahy náhle přecházející do plochého terénu Hornomoravského úvalu. Od nepaměti se na jejím utváření podílel člověk: kácel, žďářil, klučil lesy, pásl svá stáda, obdělávat půdu. Celkem jednotvárná lesnatá přírodní krajina se tak měnila v krajinu kulturní - mozaiku lesů, luk, pastvin, polí, mokřadů a lidských sídel. Druhové bohatství takové krajiny bylo mnohem větší, než krajiny přírodní. Ke změně tohoto stavu, k převaze vymírání druhů nad usídlováním nových, dochází až s rozvojem průmyslu a s intenzifikací zemědělství během 19. a zejména ve 20. století.

 Zastavení sedmé: Paseka

Nejběžnějším prostředkem lesnické péče o les a využívání jeho bohatství je „hospodářský způsob pasečný“. K němu patří lesní plocha úplně zbavená vzrostlých stromů, prostě paseka. Paseka je v mnoha ohledech zvláštní prostředí pro život rostlin a živočichů. Střídají se tu místa osluněná a zastíněná, vlhká a vyprahlá. I když se o zalesnění paseky nepostará člověk, zarůstají velmi rychle bylinnou vegetací, potom pionýrskými dřevinami – nejčastěji břízou nebo osikou -, a časem se samovolně mění v dospělý les. Tomuto procesu náhrady jednoho společenstva druhým říkáme sukcese. Některé druhy jsou pro paseky typické: vrbka úzkolistá,  třtina křovištní nebo proslulý rulík zlomocný, jehož černé bobule obsahují jedovatý alkaloid atropin. 

 Zastavení osmé: Olšina

Tam, kde hladina podzemní vody po většinu roku vystupuje k povrchu, objevuje se zvláštní lesní společenstvo – olšina. Lidskými zásahy do vodního režimu krajiny mnoho olšin zaniklo, avšak v lesním údolíčku meandrujícího Lošovského potoka se pěkný zbytek potočního luhu s olší lepkavou a jasanem ztepilým zachoval. Bylinné patro je mnohem bohatší než v okolních smrčinách; převládají v něm vlhkomilné druhy, jako přeslička lesní, pryskyřník plazivý, ostřice řídkoklasá a vrbina penízková. Typický je také výskyt ostřice prodloužené a kapradě osténkaté. 

 Zastavení deváté: Vstupní  a závěrečná tabule

Zastavení umístěné u zastávky olomoucké MHD v Radíkově je shodné se zastavením prvním.